Brána do minulosti vedle okna do budoucnosti - Garnic (Banát)
Pusti si ke čtení … :-)
https://www.youtube.com/watch?v=jzF_y039slk&list=PLC870263405DEF915
Garnic (čti Gernik)
Po čtrnácti a půl kilometrech ze Svaté Heleny jsme konečně po celém dnu začali s dětským zájezdem sestupovat dolů do Garnického údolí. Mezi strmými svahy, které byly rozporcovány na maličká políčka se zemědělskými plodinami, se rozprostíralo malebné protáhlé údolí. Okraje vesničky Garnic sahaly až do polovin okolních svahů. Samotné údolí bylo tak úzké, že se do něj vešla jen hlavní silnice lemovaná starými, ale udržovanými staveními. Uprostřed této cesty, dá-li se tak kamenitá, místy s trochou zbylého asfaltu, cesta nazvat, stál malebný bílý kostelík, který dědinu dělil na malou a velkou stranu, jak říkali místní. Na zdejších polích Garničané pěstovali kukuřici, pšenici, brambory a dýně. Tu tam se našly i sady se špendlíky, trnkami nebo vinohrad. Krajina zde byla velmi štědrá. Zemědělství se dařilo, protože zde bylo dostatek slunce. Občas si místní statkáři postěžovali na nedostatek dešťů, pořád to ale nebylo nic, co by jim bralo úsměv z tváří. Proč taky, když měli plná pole kupek sena, což znamenalo, že mají na další zimu vystaráno, alespoň pro dobytek, který bude mít, co žrát. Na loukách, kde nebylo posečené seno, nebo tráva, na posečení čekala, bylo plno kytek pro nás Čechy z Čech hodně vzácných. Hrály všemi barvami a život v nich lákal k nahlédnutí. Motýli všech velikostí a pastelových odstínů, kobylky, cvrčci, sarančata, broučci, včely, housenky i ptáci. Občas jsme zakopli i o kus kamenného vápence. Nejvíc byly otravné rumunské mouchy – v balkánském letním podnebí jsme se při celodenním přesunu z Heleny místy i zapotili a ty masařky ne a ne dát našim nohám pokoj.
........................
První člověk, ze kterého jsem vycítila tak nějak očekávanou melancholii a skeptismus byl ředitel/učitel místní malotřídky. Ne že bych chtěla, aby tomu tak bylo, ale vnitřně jsem tušila, že tady nemůže být všechno tak idylické a romantické, jak se nám všem zdá. I v těchto pohádkových končinách lidem zhasínají úsměvy ve tvářích, na čele naskakují ustarané vrásky, když pomyslí na budoucnost. …. V tom je rozdíl mezi námi, my se na budoucnost těšíme a vidíme v ní příležitosti, lid banátský vidí v budoucnu svůj konec bez možnosti nástupu další generace, která by v tradici pokračovala. Učitel nám vyprávěl o tom, jak když se v Garnicu narodí jedno dítě do roka, je to radost nejen pro rodinu, kam dítě přichází, ale také pro místní dva kantory, protože mají koho učit. Zvláště pro ředitele, který si rok co rok dělá starosti, kde sežene druhého učitele, protože když není koho učit, motivuje se těžko, zvláště když mzda je nízká. Nyní je v obci asi 16 dětí, 6 z toho teď vyšlo poslední ročník a ty půjdou po letních prázdninách na lyčea a průmyslovky, jak se nejbližší maturitní škola nazývá, i když zde průmysl není, podotýká učitel. V dnešní době jdou na střední školu všichni, ale dříve tomu tak nebylo, ještě pár desetiletí nazpátek dávali rodiče na studia pouze chlapce, děvčata zůstávala doma a učila se, jak se správně starat o hospodářství. Pro místní vyučující to není snadné, do malotřídky chodí děti různě staré a dá se říci, že každé je v jiném ročníku. Momentálně místní školu navštěvují pouze české děti, ale není to pravidlem, občas přijmou i dítě rumunské, které bydlí na nedaleké (7 km vzdálené) rumunské salaši. Přesto dětí stále ubývá a učitel s posmutnělým výrazem vykresluje zdejší situaci, kdy mladí odchází do Čech či do větších rumunských měst, protože zde není práce a zůstat tady by znamenalo být věrný tradici a stejně jako předkové mít jako hlavní zdroj obživy hospodářství. Větší lákadlo je jít do ČR, kde budou za svou práci, kterou umí velmi dobře, mnohem lépe odměněni. A tak se stává, že banátští Češi pracují v českých JZD nebo u jiných zemědělských živnostníků. Obyvatelstvo v Banátu stárne a všechno vede k tomu, že za několik desítek let se sem turisti nebudou jezdit dívat na své krajany, ale pouze na místa, kde kdysi naši krajané žili. Pole a sady spustnou, nebude už nikdo, kdo by je obdělával, nikdo, kdo by udržoval předzahrádky a opravoval domky. Potom zde budou ještě vyšperkované chalupy víkendových Rumunů a našinců. Turismus zde propukne naplno a koncentrace návštěvníků zde bude vyšší než místních obyvatel. Na úkor místních tradic a způsobů obživy se rozmáchne cestovní ruch, ze kterého se místní podnikaví občané mají dobře, ovšem neuvědomují si, že s každým turistou, který sem přijde a sice přinese peníze a zlepšení ekonomické situace, ztrácí kousek sebe. Kousek ze svých hodnot, svého soukromí, svého prostoru a klidu. Asi tyto řádky působí dost posmutněle, ráda bych, abychom se všichni pletli … Přesto se netěším, pokud přijde doma, kdy z Banátu bude turisticky rušný skanzen.
Někdy mě napadá, že pro některé Bánátšťany jsme spása, pro jiné prokletí. Pro některé jsme Česko, země zaslíbená, pro jiné vzdálený prostor, kde žít by nedokázali. Pro mnoho z nich jsme ti, co je okradli o rodiny a děti, kterým jsme nabídli práci a jiný život a tím narušili pevné rodinné svazky. – To je pohled postarší generace, která by v našich vybetonovaných blikajících městech cítila jen úzkost a stesk po jejich kraji – tam, kde drsné prostředí přináší klid jeho srdečnému obyvatelstvu. Mladí v nás vidí naději na změnu, na osobní posun. Těžko říct, který pohled je správný nebo špatný, nic není černobílé.
.................................
Krom fotek z Garnicu připojuji i pár fotek z Rovenska, jelikož z něj mi chybí zápisky na papíře...
